Ahoj, zajímalo by mě, jestli máte některá podobné pocity.Vdala jsem v 19 ti letech, z lásky.Mám dvě děti, hodného manžela a už je mi přes třicet.Po období zamilování přišly děti a veškerou energii našeho manželství jsme věnovali jim.Pak jsme zařizovali bydlení a teď po několika letech bychom si mohli konečně užívat života, i když děti jsou ještě relativně malé.Ale najednou cítím takové prázdno, s manželem si pomalu nemáme co říct, jsme každý na míle daleko.Naše myšlení a zájmy jsou úplně jiné.Vážím si ho, je dobrý manžel a táta,ale už ho nemiluju.Nějak ztrácím smysl života.Má cenu zůstat ve vztahu bez lásky? Jen kvůli dětem? Hrozně se tím trápím, procházím menšími depresemi a nejsem ani dobrá manželka ani máma.Má cenu takhle žít dalších třicet let? Už nemám sílu přetvařovat se, že je vše vpořádku.

Já bych dala také děti na víkend k babičce a udělala si hezký víkend ve dvou třeba jít na večeři,nebo i doma otevřít si lahvinku vínečka a pak jde vše lépe,možná pak i manželovi povíš co tě trápí a třeba najdete nějaké řešení a bude to fajn.Držím palečky

Milá Karen, zrovna dnes jsem byla také velice zoufalá. Mám dvě malé děti a už dva měsíce vkuse prosím manžela, aby si je vzal aspoň na hodinu nebo dvě ven. Neučinil tak. Dnes jsme byli všichni venku a já jsem musela jít vařit. Inu s maličkou, která je v kočárku a nic nepotřebuje šel, ale dvouletého synka poslal se mnou domů. Řekla jsem, že bych právě potřebovala, aby vzal s sebou syna, protože je hyperaktivní a já ho nebudu moci při vaření zabavit, ale ne, kdepak. Na to mi volala známá, že jde její přítel s dcerkou řádit ven. Úplně jsem se rozplakala. Většina pánů do nás nevidí a ani nechtějí, protože prostě nejsme zajímavé tím, že něco žádáme, požadujeme či si přejeme. Musíme jim to holt říkat, řvát na ně, ponižovat se,.. Taky mě to přestává bavit. S tou televizí a počítačem je to u nás to samé. Mimo to mi tedy vadí, že se fakt nedokáže postarat o děti. Má je jako radost, pohraje si s nimi, jen když má náladu. Vyhýbá se tomu, aby byl s nimi sám, takže je s sebou tahám i po doktorech apod. no tohle vědět, tak se vůbec nevdávám

Berusinko, dvouletý hyperaktivní kluk dá fakt zabrat, já mám čtyřletého, tak vím, co to obnáší.Babička s ním vydrží maximálně 24 hodin, když si někdy kluky vezme! Což nebývá tak často, do tří let si ho nebrala skoro vůbec a teď tak jednou za dva měsíce.Vždycky se diví, to není možné, jak ten kluk vkuse nejen běhá,ale u toho ještě mluví.Kdo takové dítě nemá, nepochopí.Ale můžu tě přece jen trochu potěšit, s věkem je to lepší a lepší.Nikdy z něj nebude hodná holčička, co sedí v koutě, ale čas, kdy si bude hrát sám, se bude prodlužovat. No, chlapovi nestačí naznačit, chlapovi se to prostě musí říct a někdy si pořádně dupnout, že už toho máme dost.Ale dobrovolně se netrap, zkus si říct o pomoc, jak se jen dá, ať ti kdokoliv s dětma pomůže, já to neuměla a postupně jsem svou situaci úplně začla nenávidět. Už jsem to nebyla já, byla jsem jen mamina a uklízečka.To je cesta do pekel.Zkus zabojovat taky o své místo na slunci

Ahoj holky,
já tak různě mluvím s muži i ženami kolem třiceti a začínám mít taky pocit, že muž, který by alespoň pomáhal se starostlivostí o děti a neměl z toho vyrážku, je velká výjimka. Myslím si, že je to generační problém, že se to sice už začíná lepšit, ale že kdysi to prostě bylo normální, že na ženě ležela celá rodina a ti naši muži v tom byli vychováni. Jen málokterý si to tím pádem dokáže uvědomit, a vidět věci kolem sebe a dělat je jinak, než to dělali jeho rodiče. Tak je asi na nás, abychom naše děti vychovali ve jménu jiných ideálů, než že máma vaří a pere a žehlí a táta čte noviny.